Jaroslav Dražan
Králík Český strakáč a jeho chov
Praha 1945

Vyšlo péčí Družstvo pro chov a zpeněžení drobného hospodářského zvířectva v Praze

Úvod

Až dosud nebyl o této naší domácí odrůdě vydán žádný samostatný spisek, ačkoliv počet chovatelů Čs stále roste. Oblibu získává si Čs svoji pěknou kresbou a výbornými vlastnostmi hospodářskými.

Jsa požádán, abych napsal tento spisek, chápu se velice rád této milé povinnosti. Vždyť Čs byl vždy mým miláčkem, a proto, že jest to náš český králík, který prodělal tak nepříznivý vývoj, neboť jest potomkem proletáře králičího rodu, králíka stájového, kterému po dlouholetém odstrkování a podceňování před odrůdami cizími nadešel konečně jasný den, že byl chovateli pochopen a zařazen jako rovnocenný na přední místo, kam již dávno patřil.

Za dobu co králikařím vystřídalo se u mne, jako snad u většiny chovatelů, několik odrůd, ale již před řadou let opanoval moji králikárnu výhradně Čs, čímž jsem se stal jeho specielním chovatelem.

Pokusím se do tohoto spisku vložiti poctivé a upřímně všechny své poznatky s dlouholetým chovem Čs a chci bráti zřetel hlavně na chovatele začátečníky. Straší a pokročilejší chovatelé zajisté to uznají a prominou mi, jestliže se budu o některých jednotlivostech v tomto spisku podrobněji rozepisovati, aby význam zvlášť důležitých momentů byl lehko pochopitelný i pro méně zkušeného králikáře. Ostatně doufám, že i starší a pokročilejší chovatelé Čs si z mého spisku mnohé vyberou pro svoje praktické znalosti.

Posléze prosím čtenáře, jestliže najdou ve spisku mém nějaké nedostatky, aby je laskavě prominuli, neb žádné dílo není tak dokonalé, aby všem požadavkům vyhovělo.

Původ Českého strakáče

Jak vzniknul Čs není přesně známo, ale víme, že jest potomkem českého králíka stájového a že jest výsledkem cílevědomé a nesmírně vytrvalé a houževnaté pěstitelské píle. Ze zdegenerovaného stájového králíka podařilo se vypěstovati rasu, která zejména v poslední době nabývá významu v našem chovatelství.

Český králík stájový se choval na českém venkově od dob pradávných, ovšem způsobem naprosto neracionelním. Ubozí tito králíci byli vlastně trpěni jen ve chlévech pod dobytkem, nikdo se o ně nestaral,nikdo je zvlášť nekrmil, sebrali si jen co utrousil dobytek, nikdo nekontroloval jejich plemenitbu, byli to prostě vyděděnci bez významu, kteří sloužili někde jako libůstka, jinde jako hračka hospodářovým dětem nebo čeledi. Maso jejich požívali lidé jen nejchudobnější, u mnohých byl k němu pociťován odpor s pověsti, že prý se stájoví králíci páří s potkany a krysami. Jejich maso nemělo také valné ceny, protože bylo prosyceno zápachem močůvky a zkaženého vzduchu, který byl nucen králík, chovaný pod dobytkem, stále vdechovati. Králíci tito se pářili volně a samozřejmě krevně, kterýmžto vlivem dostávali nejrůznější zbarvení. Tak se našli ve stájích králíci jednobarevní, žlutí, zaječí, modří, bílí, dále pak s částečně podobnou kresbou králíka holandského i různí strakáči, mezi nimi též černobílí. Tito černobílí strakáči dostávali při vybíjení většinou milost, neboť mezi venkovským lidem panovala domněnka, že černobílí strakatí králíci vypuzují za stájí potkany. Strakáči tito se stále více rozšiřovali a vlivem krevní plemenitby se jejich strakatá barva asi ustálila. Původní strakáči neměli ovšem žádnou určitou kresbu, někteří byli strakatí méně, jiní více, někteří měli motýlka, jiní byli bez něho, část z nich měla místo úhoře celý hřbet bez bočních kreseb apod. To jsou tedy praotcové našeho Čs s ustálenou kresbou.

Z uvedeného lze si určiti úsudek, co úmorné a trpělivé pěstitelské práce musilo být vykonáno, než byl náš Čs ze stájového strakáče vypěstován a ustálen. Jak velký počet nenáročných a zrakům veřejnosti skrytých králikářů-pěstitelů zde pilovalo, bez touhy po slávě a odměně, jenom z pouhé lásky k našemu českému králíku! Skrýval se v tom též kus naší národní hrdosti a touhy po vyniknutí i v tomto úseku našeho národního hospodářství.