Dovolte, abych vás touto cestou informoval o průběhu česko-německého setkání chovatelů králíků českých strakáčů, které proběhlo ve dnech 3. – 5. 6. 2016. Důvěru k zajištění organizace letošního sedmého ročníku získala moje maličkost. Bylo mi ctí se tohoto úkolu zhostit, ale hned na úvod tohoto články bych rád vyzdvihl ty, kteří dopomohli ke zdárnému průběhu celého setkání. Jsou to nejen navštívení přátelé chovatelé Zdeněk Laštovka, Lubomír Kesner a Jiří Turek, kteří ochotně umožnili prohlídky svých chovů, ale také ZO ČSCH Strašice, která zapůjčila výstavní klece pro vzorovou expozici, Plzeňský prazdroj, který věnoval vkusné a praktické dárky pro naše německé přátele – půllitry a plechovkové „Plzně“, přátelé, kteří dovezli králíky pro expozici, přítel Milan Kotyza, který zajistil krmivo pro králíky vystavené během společného setkání a zejména pak moje rodina, která mi byla velkou oporou nejen během příprav, ale i v průběhu konání celého chovatelského víkendu.

A nyní již k samotnému setkání. V pátek 3. 6., krátce po poledni, jsme se postupně sešli v mém bydlišti, v Bušovicích (okres Rokycany). Deštivé počasí několika málo předešlých dnů sice zkoušelo odolnost mojí nervové soustavy, nutno ale říct, že až na pár kratších přepršek nás příliš nezlobilo (naštěstí nejen v pátek). Z Německa dorazilo celkem 12 přátel: Josef Steinack, Kurt Vierheller, Sylvia a Winfried Schreiberovi, Anke Löhr s manželem, Stefan Grossmann s manželkou, Jörg Stünkel s manželkou a Falco Freund s manželkou. Tedy nejen staré známé tváře, ale i noví chovatelé.

Snad neopomenu někoho z českých účastníků, jejichž počet mě zejména v pátek mile potěšil. Byli to přátelé Zdeněk Hrabák, Jan Lachký, Bohumil Kreidl, Dan Černý s přítelkyní Hankou, Lubomír Kesner, Jaroslav Vlastník, Miroslav Caha, Jaroslav Kratochvíl, Ladislav Smetana, Josef Nykl, Tomáš Moravec, Jiří Turek, Jiří Vacek, Milan Kotyza, Václav Kratochvíl, Jiří Břečka, Jiří Hovorka, Jiří Svítil a Ladislav Vokolek s přítelkyní Alicí.

Úvod pátečního odpoledne jsme zahájili nechovatelskou vsuvkou, návštěvou muzea kočárů, se kterým „přes silnici“ sousedím. Jeho majitel, pan Pavel Märkel, Čech žijící již dlouhá léta právě v Německu, se osobně zhostil průvodcovských služeb a poutavě nám vyprávěl, chvíli v češtině, chvíli zase v němčině, o krasavcích ze své sbírky. Muzeum se nachází v objektu vkusně opraveného statku, zrekonstruovaného tak, aby architektonicky ladil s vedle stojícím barokním zámečkem.

Po zajímavé prohlídce krásy na kolech jsme se již těšili na krasavce strakaté. Ty přivezli jednotliví účastníci setkání pro potřeby propagační expozice. Jejím účelem bylo předvést ČS v nejpestřejší paletě uznaných barevných rázů a také ukázat na rozdíly v německém a českém způsobu posuzování. Proto bylo každé z posuzovaných zvířat posouzeno jak přítelem Vlastníkem, tak i přítelem Schreiberem. V průběhu posuzování se nad jednotlivými zvířaty vedly dlouhé debaty. Kvůli rozdílné struktuře oceňovacího lístku, kdy ten německý má tvar a typ zapsaný v jedné pozici a králík tudíž je trestán jen jednou, vycházela zvířata posuzovaná německým posuzovatelem jako lépe hodnocená. Důležité však je, že přes obvyklý zhruba 1,5 bodový rozdíl, způsobený odlišným uspořádáním oceňovacích lístků, v podstatě dokázali oba posuzovatelé na zvířatech najít stejné přednosti a stejné chyby. On se totiž typický český strakáč líbí nejen u nás, ale i v zahraničí!

A to je pasáž, která ze společného posuzování jasně plynula a kterou bych rád zdůraznil. Sám přítel Josef Steinack, předseda německého klubu chovatelů strakáčů (tento klub sdružuje všechna plemena strakáčů), uvedl následovné: V Německu je snaha o to, aby se jejich současný malý strakáč (pod tímto názvem je v SRN náš ČS chován) zvětšil. Zejména v typu mnohá zvířata připomínají spíš malé sportovní plemeno, anglického strakáče.  A to naši sousedé nechtějí, společným ideálem je mírně zavalitý králík středně vysokého postoje, tak jak udává český vzorník. 

Společně jsme v rámci probíhající debaty vyjádřili i nesouhlas nad hmotností ČS v Evropském vzorníku, kde je na plné bodové ohodnocení vyžadováno rozmezí 3,0 – 4 kg. To bohužel umožňuje chovat a vystavovat netypická zvířata na spodní povolené hranici.  S tímto stavem nejsou spokojeni ani naši němečtí partneři a sami navrhují úpravu, kterou s námi detailně probrali. Proto je nyní český a německý klub v úzkém kontaktu ve spolupráci na úpravě evropského standardu ČS. Aby byl český strakáč v Evropě vnímán stejně jako u nás, s přihlédnutím k drobným odchylkám v jednotlivých zemích, bylo dohodnuto následující:  Hmotnost pro dosažení plného počtu bodů bude pro Evropský vzorník navržena v rozmezí 3,25 – 4 kg s poznámkou, že ideál se pohybuje v rozmezí 3,6 – 3,8 kg.

Po zkušebním posuzování, které se i díky čilým diskusím protáhlo do podvečerních hodin, následovala krátká prohlídka mého skromného chovu ČS černožlutých a modrožlutých. A protože není na místě, abych svůj chov hodnotil (toho ať se případně chopí někdo nezaujatý :- ) ), pokračuju v souhrnu pátečního dne již jen stručnou rekapitulací proběhnuvších mimochovatelských věcí, tedy večerním posezením spojeným s grilováním, předáním pozorností našim německým přátelům a společné volné zábavě.

Sobotní ráno jsme zahájili cestou do Mašťova, kde bydlí náš přítel Zdeněk Laštovka. Na náměstí, kde jsme zaparkovali, nás přišla vyzvednout malá Eliška, snad budoucí nástupkyně chovatelského rodu Laštovků. Ve dvoře nás již čekal sám Zdeněk s nachystaným občerstvením a hlavně stolečkem pro prezentaci svých svěřenců. Ty má v barvě černé a havanovité. Zejména ČS havanovití pak poutali pozornost nás dorazivších – příkladný typ, hmotnost, sytá barva. O tom, že se český typ, tak jak ho udává náš vzorník, líbí i za hranicemi, svědčil zájem německých chovatelů, který o předvedené králíky projevili.  Při pohledu na kontrast bílé a havanovité se sám divím tomu, že je chovů ČShav tak málo… Havanovitých strakáčů bohužel na českých výstavách v posledních letech moc vidět nebývá, v Mašťově ale jsou, a co víc, ve výborné kvalitě. Prohlídku chovu zakončil přítel Laštovka ukázkou svých českých staváků červených sedlatých, kteří nám svými křídly symbolicky „zatleskali“ na rozloučenou.

 Poté následoval přesun k příteli Lubomírovi Kesnerovi z Oseka u Rokycan. Cestou jsme stihli kratičkou zastávku u kláštera v Mariánské Týnici, stejně jako přestávku na oběd v restauraci Selský dvůr v Biskoupkách. Luban, jak jej my známí důvěrně oslovujeme, nás přivítal na své farmě a po krátkém úvodním slovu, ve kterém představil svůj chov (jen výčet jím chovaných plemen by vydal na malý telefonní seznam), jsme se v jeho doprovodu vypravili na prohlídku chovatelského zařízení. To zahrnovalo odchovny na drůbež, výběhy, voliéry, králíkárny a v nich spousta drůbeže (hrabavé i vodní), holubů, papoušků, exotického ptactva a králíků. Sám jsem nejvíc obdivoval ary ararauny, černou labuť a taktéž čerého kohouta ayam cemani. U králíků se naše diskuse stočila nejvíc na strakatá plenema – rexe dalmatinské strakáče a německé obrovité strakáče.

Při následném posezení u pohoštění se diskuse stočila k možnostem spolupráce mezi chovateli strakáčů v rámci Evropy. Přítel Steinack nás seznámil se záměrem, uspořádat v roce 2018 v Německu evropskou výstavu zaměřenou pouze na strakáče (což jsou v našem případě NoS, ČS, AS, ZStr.). Zároveň vyjádřil zájem na tom, aby čeští zástupci z řad chovatelů těchto plemen obesílali i současné speciální výstavy strakáčů v Německu. Toto je podnět pro další činnost v rámci českých chovatelských klubů, případně i samotných chovatelů plemen NoS, ČS, AS, ZStr., abychom pro propagaci všech těchto plemen na mezinárodní scéně spojili své síly.

Po rozloučení s přítelem Kesnerem následoval podvečerní výlet do Plzně. V hlavním městě piva jsme navštívili Pivovarské muzeum s výkladem o historii pivovarnictví od jeho počátků až po současnost. Na prohlídku navazovala individuální procházka historickým centrem Plzně, kterou však většina z nás pro předešlý náročný program využila spíše k posezení v některé z kaváren. Zakončení sobotního dne pak proběhlo společnou večeří v jedné z plzeňských restaurací.

 Neděle byla vyhrazena pro poslední návštěvu. A tak jsme se hned ráno vydali za přítelem Jiřím Turkem do Kamenného Újezda u Rokycan. I zde nás čekalo milé přijetí s pohoštěním a ukázkou pestrého chovu s množstvím zvířat. Přes holuby rakovnické kotrláky, slepice vlašky a romanovské ovce jsme se dostali až ke králíkům, českým strakáčům. Ty má Jirka v modré barvě, především se ale snaží o regeneraci žlutého barevného rázu. I přes úskalí, která s sebou regenerace žluté barvy přináší, byly vidět výsledky. Práce na regeneraci je o to složitější, že vzkříšení tohoto barevného rázu se věnuje jen hrstka chovatelů. Největší výzvou tak bude kromě ustálení kresby i zdokonalení barvy, zejména odstranění divokých znaků. Kéž by se tak objevili další nadšenci do žluté barvy...

Prohlídku chovu vystřídalo příjemné posezení u kávy a zákusků spojené s uvolněnou přátelskou konverzací. Za celý víkend již byla únava na účastnících patrná. Po rozloučení se s přítelem Turkem tak již následovala jen krátká zastávka na kávu v Bušovicích, vyzvednutí zvířat a po celkovém rozloučení i postupný odjezd účastníků setkání domů.

Co napsat závěrem? Vše podstatné již bylo řečeno. Rád bych proto vyslovil jedno neskromné přání směřované zejména těm z vás, kteří jste se zatím ještě chovem českých strakáčů nenakazili. Pojďte to se strakáči taky zkusit. Chov ČS nabízí díky pestré paletě barevných rázů to pravé pro širokou skupinu chovatelů. Můžete přiložit ruku k dílu a navázat na hrdou a bohatou tradici při prošlechťování nejrozšířenějších ČS černých. Individualisté a barvičkáři, kteří chtějí mít v králíkárně to, co hned tak někdo další nemá, si přijdou na své u méně rozšířených barevných rázů. A nakonec, pro chovatelské dobrodruhy a nadšence, je na výběr i několik barevných rázů, kde hrstka stávajících chovatelů ze všech sil zápasí o to, aby tyto rázy nezanikly. Věřím, že se najdou chovatelé, kteří se dokáží s některou z výše jmenovaných skupin identifikovat. Všechny takové mezi sebou rádi přivítáme. Nedejte na báchorky o tom, že jsme klub „starých dědků“, kteří mezi sebe nikoho nepustí. Rádi vás přesvědčíme o opaku a třeba se za rok, tentokrát do Německa, vydáme i v doprovodu vás, nových tváří!

Lukáš Záhlava

Fotografie př. Milana Kotyzy z článku doplňují další ve fotoalbu. Zároveň prosím ostatní účastníky setkání, kteří mají další fotografie, zejména ze setkání u chovatelů, aby se o tyto podělili. Zaslat je můžete na mail lukas.zahlava@seznam.cz